Pohyb u štěňat - lapinkoira

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Pohyb u štěňat

Zdraví

Štěně a pohyb
Helena Vidovičová


Poslední dobou se často setkávám s doporučeními co nejvíce omezovat pohyb štěňat a mladých psů. Zaklínadlem je nedokončený vývoj kostry a kloubů. Má to svou logiku, ale jak už to bývá, taková doporučení mohou vést až k extrémům.
Z mého pohledu jako člověka, který dělá tažné sporty, ale taky člověka, který vystudoval (lidskou) medicínu a cosi si o vývoji opěrného a pohybového aparátu pamatuje:
Stejně jako u dětí může škodit vrcholový sport a několikafázové tréninky od útlého předškolního věku, přetěžovat systematicky štěně může vést ke zdravotnímu poškození. Ten organismus na to ještě nemá. Poškození může být i trvalé.
Stejně jako u dětí, které budou posedávat jen doma před televizí a cpát se brambůrky a pak se posunou o pár metrů dál k počítači a to bude celá jejich fyzická aktivita, i u štěňat může vést nedostatek fyzické aktivity ke zdravotnímu poškození. Ani na tohle není organismus stavěný. Následky mohou být i trvalé.
Štěňátka se nám dostávají obvykle do rukou kolem dvou měsíců věku. Na začátku se vzájemně osaháváme, jací jsme, jak spolu budeme komunikovat, jestli to půjde na vodítku, bez vodítka, co štěně umí a co ho naučíme. Když zapojíme zdravý rozum a nebudeme na nic spěchat, fyzické aktivity bude
přirozeně a plynule přibývat. Štěně v tomhle věku nikdy nepotáhnu přes únavu, vždycky budu připravená ho poponést, nebudu plánovat dlouhé štreky, nenechám ho zpočátku chodit po schodech, hlavně směrem dolů, budu hlídat, jak moc prudce probíhají hry se psy.
Postupem času, plynule a s dobrou pozorností k tomu, jestli je pejsek v pohodě (zvláště velkou pozornost je třeba věnovat drobným známkám nepohody u akčních aktivních draků, kteří únavu moc najevo nedávají) začínám budovat kondičku. Takovou tu všeobecnou. Něco ujdu, nějakou dobu zvládnu lítat s kamarády na louce, přejdu potok, vyškrábu se na skalku…
Je dobré vědět, že to, aby se kosti i klouby formovaly správně, je závislé na tom, jestli jsou dostatečně používány.
Kostní trámečky se formují podle zátěže, které jsou vystaveny. U fyzicky neaktivního člověka/zvířete nemají optimální strukturu a ta kost není stejně pevná, jako kost, jejíž trámce se formovaly v přiměřené zátěži. Klouby, to nejsou jen konce kostí s chrupavkou, naléhající na sebe a obalené nějakým pouzdrem. K správné poloze jednotlivých částí kloubu výrazně přispívá i to, když je kolem kloubu dostatek svalů, i ony pomáhají kloub udržet (o tom by mohli vyprávět majitelé psů se čtyřkovými kyčlemi, kteří perfektně fungovali do doby, kdy zůstali dobře osvalení – svalový korzet ochránil špatně postavený kloub do vysokého věku).

Prostě to chce všechno zdravou míru a zdravý rozum.
Tonksíkovi je 5 let a klepu, žádné problémy s opěrným a pohybovým aparátem navzdory (nebo díky) sportovní zátěži nejsou. Udržuju ho ve štíhlejší linii, aby toho nemusel s sebou moc tahat ;) a snažím se o maximálně kvalitní stravu.
Artík dovršil 6. měsíc. Pomalu budujeme dobrou kondičku, aby až ho koncem prvního roku poprvé zapřáhnu, byl připravený a měl všechno to, co k zahájení systematického sportu bude potřebovat. Dobré vnímání vlastního těla, zkušenost s mnoha povrchy, po nichž se dá chodit, běhat i lézt, přiměřenou míru vytrvalosti a síly.



Jakou logiku má omezování fyzické aktivity štěňat
až do uzavření růstových plotének?

Dr. Darryl Millis
překlad Helena Vidovičová

zdroj: https://www.mylamedog.com/post/what-is-the-logic-behind-not-exercising-puppies-until-the-growth-plates-are-closed?fbclid=IwAR0y5pbzueSIed6Ff2RrJcS8D2yNb8nfB2YDAkhRTGFTV29Lfs733mFvc9A

Už léta mnoho chovatelů, trenérů a majitelů psů tvrdí, že by se se štěňaty nemělo trénovat až do doby uzavření růstových plotének. Majitelé 12měsíčních psů mě žádali o rentgenové snímky svých psů, aby se ujistili, že růstové ploténky jsou uzavřené. Nedávno jsem se od známého kolegy dozvěděl, že se setkal s majitelkou štěněte, která podepsala s chovatelem smlouvu, že nesmí vzít štěně ven do uzavření růstových plotének. Cože?

Varování: Tento článek je dlouhý. Pokud chcete přeskočit vědecké záležitosti, pokračujte rovnou na shrnutí. Ale myslím, že vědecké záležitosti by vás mohly zajímat. Pokud jde o naše štěňata, detaily jsou důležité.

Měl jsem to štěstí, že jsem před několika lety na safari v Jižní Africe viděl smečku afrických divokých psů. Zdálo se, že tito psi, včetně mladých štěňat, běhali, hráli si, padali a užívali si zábavu. Jestlipak počkali, než se jim uzavřely růstové ploténky? Pak jsem přemýšlel o dětech, které se věnují různým sportům – fotbalu, basketu, americkému fotbalu, baseballu, softballu atd. Dělají jim jejich doktoři a rodiče rentgenové snímky, aby si ověřili stav růstových plotének? Ptal jsem se kamaráda lékaře, jestli jsou nějaké důvody k znepokojení ohledně růstových plotének u dětí, které se v rozumné míře věnují pohybu a sportu. Žádná rizika ani problémy neznal, s výjimkou vzpírání těžkých břemen.

Takže zpátky k tomu, odkud se taková doporučení vzala a co k nim říká věda? Může to být třeba tak, že doporučení k omezení tréninku štěňat míří k tomu, aby nebyly zátěži vystavovány ortopedické vady a následná artróza či kulhání se projevily až po uplynutí záruční doby. Nebo mají tato doporučení skutečně nějaký vědecký podklad?

Za prvé, co je to růstová ploténka? Růstová ploténka (fýzis) je část kosti u rostoucího psa, jejímž účelem je prodlužování kosti a tím celé končetiny. Tímto způsobem psi rostou. V určitém věku, v závislosti na plemeni psa, se růstové ploténky uzavírají. U trpasličích a malých plemen dochází k uzávěru růstových plotének ve věku 6-8 měsíců, zatímco některé růstové ploténky u velkých a obřích plemen mohou zůstávat otevřené do 14-16 měsíců věku. Je třeba vědět, že většina růstu do výšky je dokončena dříve, než se růstové ploténky uzavřou.

Skutečně může dojít ke zlomenině zahrnující i růstovou ploténku, ta ale bývá následkem určitých typů úrazů, jako je sražení autem, skok z velké výšky nebo náraz jiného běžícího psa. Je pravda, že taková zranění často vedou k předčasnému uzávěru růstové ploténky, zkrácení kosti a někdy i zkřivení končetiny v případě, že úraz postihl část končetiny s dvěma kostmi, jako je kost loketní a vřetenní (na předloktí psa), a pokud se jedna růstová ploténka (obvykle ta na loketní kosti) uzavře a druhá (na vřetenní kosti) pokračuje v růstu. Nejsem si však při nejlepší vůli schopen vybavit případ předčasného uzávěru růstových plotének, který by byl způsoben cvičením či aktivním tréninkem.

Jak je to tedy s kloubními riziky a fyzickou aktivitou? Jedna norská studie hodnotila rizikové faktory rentgenologicky prokázané dysplazie kyčle u novofundlanďanů, labradorských retrívrů, leonbergerů a irských vlkodavů, v závislosti na fyzické aktivitě. (Krontveit, et al. Am J Vet Res 2012;73:838–846). U štěňat, která od narození do věku 3 měsíců lezla po schodech, byla zjištěna vyšší incidence dysplazie kyčlí. Dále bylo zjištěno, že fyzická aktivita navolno má ochranný efekt proti vzniku kyčelní dysplazie. Další studie hodnotila dietu, fyzickou aktivitu a hmotnost jako rizikové faktory pro dyplazii kyčlí a artrózu loktů u labradorů (Sallander et al, J Nutr 2006, 136:2050S–2052S). Krmení ad libitum, i když jen u malého počtu psů, bylo vysoce asociováno s těmito kloubními poruchami. Běhání za míčky a klacíky, které házel majitel, bylo identifikováno jako další rizikový faktor. Slater et al (Am J Vet Res11992, 53:2119-24) se také domnívají, že příliš dlouhá aktivita nebo aktivita s velkým množstvím otřesů, jako je běhání za míčkem či klacíkem vysokou rychlostí, může vést k rozvoji osteochondritis dissecans (OCD), tedy onemocnění velkých a obřích plemen, při němž dochází k ztluštění částí chrupavky v kloubech, například v ramenním kloubu, a k odloupnutí jejích zeslabených částí. Další autoři uvádějí, že může jít o traumatické mechanismy jako skoky, které vedou k traumatu kosti pod kloubní chrupavkou, kde dojde ke ztluštění a odlomení části chrupavky. Každopádně je pravděpodobné, že větší význam v rozvoji OCD má plemenná příslušnost, dědičnost a výživa.

Takže aktivita doprovázená otřesy a velkými nárazy může představovat pro některá kloubní onemocnění rizikový faktor. Je však třeba mít na paměti, že žádná z uvedených studií plně nezohledňovala u psů genetickou složku. Navíc existuje mnoho důkazů pro fakt, že nadváha ve štěněcím věku může vést ke kloubním potížím. Každopádně lze za preventivní doporučení považovat omezení aktivit s otřesy a nárazy v průběhu formativních měsíců vývoje.


A jak je to s pravidelnou fyzickou aktivitou? Tady to začíná být zajímavé (podrobnosti najdete v kapitole Responses of Musculoskeletal Tissues to Disuse and Remobilization naší knihy Canine Rehabilitation and Physical Therapy). Je třeba zdůraznit, že níže uvedené výzkumy zahrnovaly plemena psů s nízkým rizikem dysplazie loktů a kyčlí a osteochondritis dissecans. Fyzická aktivita klade určité nároky na kloubní chrupavku, která se přizpůsobí přenosu tlaků, jimž je vystavena. Lehká až střední úroveň běhu může stimulovat její adaptaci. Mnoho studií středně těžkého běhu nezachytilo žádné poranění kloubní chrupavky za předpokladu, že na chrupavku nepůsobí žádné abnormální biomechanické tlaky, jako je tomu při dysplazii kyčelního nebo loketního kloubu nebo při ruptuře předního zkříženého vazu (cvičení rozhodně urychluje rozvoj artrózy v poškozeném kloubu).

Mladí beaglové, kteří klusali 4 km denně (2,5 míle) rychlostí 4 km/h na pásu s náklonem 15 stupňů po dobu 15 týdnů nevykazovali žádné poškození chrupavky, ale došlo u nich ke zvýšení tuhosti chrupavky o 6% a jejímu zesílení o 11%, což jsou pozitivní zjištění. Klus 20 km(12 mil) denně na pásu po dobu 15 týdnů nevedl k žádným dalším změnám. Kosterně nedospělí psi, kteří klusali denně po dobu 15 týdnů 40 km (24 mil!), nevykazovali žádné změny tloušťky chrupavky. Ovšem běh 20 km denně po dobu téměř 1 roku vedl k zeslabení chrupavky mediálního femorálního kondylu o 6%  a ke snížení obsahu proteoglykanů v chrupavce o 11% (jde o tu složku, která chrupavce dodává pevnost a odolnost proti poškození). V podobné studii, která zkoumala účinek běhu 40 km denně po dobu 1 roku na kloubní chrupavku mladých psů, nebylo pozorováno viditelné poškození chrupavky, ale došlo k jejímu změkčení. Ale tady jde o obrovské vzdálenosti. Představte si, že byste běhali maraton nebo půlmaraton pět dnů v týdnu celý rok. Jako Forrest Gump, jen tak.


Náročný trénink u starších psů může vést k poškození. Běhání starších psů na páse rychlostí 9,6-12,8 km/h (6-7,5 mph) 1 hodinu denně, 6x týdně po dobu 8 měsíců vedlo k poškození chrupavky hlavy femuru, která je součástí kyčelního kloubu. Klesl obsah proteoglykanů, došlo k poškození kolagenních vláken a k erozi a rozvláknění povrchu chrupavky. Ale znovu – toto je hodně fyzické zátěže.

A jak je to s celoživotní mírnou fyzickou aktivitou? V další studii psi běhali na páse rychlostí 3 km/h (1,9 mph) po dobu 75 minut 5x týdně 527 týdnů (10 let!) se zátěžovými vestami, s nimiž nesli 130% své tělesné hmotnosti. Neobjevila se žádná poranění vazů, menisků ani chrupavek ani žádné osteofyty. Trénink neovlivnil biochemické ani biomechanické vlastnosti chrupavky ani její tloušťku. Zdá se tedy, že celoživotní mírná silová fyzická aktivita u psů s normálními klouby kloubní chrupavku nepoškozuje.

Souhrn

K jakému závěru o fyzické aktivitě štěňat tedy dospíváme? Základní podmínkou je absence dysplazie kyčlí a loktů a genetických predispozic pro onemocnění typu osteochondritis dissecans. Nejdůležitějším faktorem prostředí je udržet štěňata štíhlá a zabránit nadváze. Aktivity s vysokou zátěží (jako jsou skoky z výšek nebo prudké obraty) je třeba odložit na období zralosti a po vybudování kondice, obratnosti a síly. Neexistují žádné důkazy pro to, že normální fyzická aktivita vede k poškození růstových plotének u štěňat. Je třeba opravdu hodně fyzické aktivity, aby došlo k poškození chrupavky. Zdá se, že hodina běhu denně kloubní chrupavce prospívá. Ale běh vysokou rychlostí na velké vzdálenosti (12-24 km denně) může případně vést k poškození chrupavky. Psi jsou k běhu uzpůsobeni. Navíc jim normální štěněcí hry pomáhají rozvíjet sílu a pevnost svalů, vazů, kostí i chrupavek, stejně jako koordinaci a propriocepci. Možná proto si divocí afričtí psi tolik hrají a běhají!

Ref.:
Kiviranta I, Jurvelin J, Tammi M, et al: Weight bearing controls glycosaminoglycan concentration and articular cartilage thickness in the knee joints of young beagle dogs, Arthritis Rheum 30:801-809, 1987.
Jurvelin J, Kiviranta I, Saamanen AM, et al: Partial restora- tion of immobilization-induced softening of canine articular cartilage after remobilization of the knee (stifle) joint, J Orthop Res 7:352-358, 1989.
Palmoski MJ, Brandt KD: Effects of static and cyclic com- pressive loading on articular cartilage plugs in vitro, Arthri- tis Rheum 27:675-681, 1984.
Radin EL, Martin RB, Burr DB, et al: Effects of mechanical loading on the tissues of the rabbit knee, J Orthop Res 2:221-234, 1984.
Donohue JM, Buss D, Oegema TR, et al: The effects of indirect blunt trauma on adult articular cartilage, J Bone Joint Surg Am 65:948-957, 1983.
Wang J: Response of calcified cartilage to blunt trauma. Chinese J Sports Med (Beijing) 9:65-66, 1990.
Hallett MB, Andrish JT: Effects of exercise on articular cartilage, Sports Med Arthroscopy Rev 2:29-37, 1994.
Jurvelin J, Kiviranta I, Tammi M, et al: Effect of physical exercise on indentation stiffness of articular cartilage in the canine knee, Int J Sports Med 7:106-110, 1986.
Kiviranta I, Tammi M, Jurvelin J, et al: Moderate running exercise augments glycosaminoglycans and thickness of articular cartilage in the knee joint of young beagle dogs, J Orthop Res 6:188-195, 1988.
Jurvelin J, Kiviranta I, Saamanen AM, et al: Indentation stiffness of young canine knee articular cartilage—influence of strenuous joint loading, J Biomech 23:1239-1246, 1990.
Kiviranta I, Tammi M, Jurvelin J, et al: Articular cartilage thickness and glycosaminoglycan distribution in the canine knee joint after strenuous running exercise, Clin Orthop 283:302-308, 1992.
Arokoski J, Jurvelin J, Kiviranta I, et al: Softening of the lateral condyle articular cartilage in the canine knee joint after long distance (up to 40 km/day) running training lasting one year, Int J Sports Med 15:254-260, 1994.
Arokoski J, Kiviranta I, Jurvelin J, et al: Long-distance running causes site-dependent decrease of cartilage glycos- aminoglycan content in the knee joints of beagle dogs, Arthritis Rheum 36:1451-1459, 1993.
Oettmeier R, Arokoski J, Roth AJ, et al: Quantitative study of articular cartilage and subchondral bone remodeling in the knee joint of dogs after strenuous running training, J Bone Miner Res 7(Suppl 2):S419-S424, 1992.
Arokoski JP, Hyttinen MM, Lapvetelainen T, et al: Decreased birefringence of the superficial zone collagen network in the canine knee (stifle) articular cartilage after long distance running training, detected by quantitative polarised light microscopy, Ann Rheum Dis 55:253-264, 1996.
Lammi M, Hakkinen TP, Parkkinen JJ, et al: Adaptation of canine femoral head articular cartilage to long distance running exercise in young beagles, Ann Rheum Dis 52:369- 377, 1993.
Vasan N: Effects of physical stress on the synthesis and deg- radation of cartilage matrix, Conn Tiss Res 12:49-58, 1983.
Chang Qi, Huang Changlin: Effects of moving training on histology and biomarkers levels of articular cartilage, J Surg Res 135:352-363, 2006.
Newton PM, Mow VC, Gardner TR, et al: The effect of lifelong exercise on canine articular cartilage, Am J Sports Med 25:282-287, 1997.



 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky