štěně do tahu - lapinkoira

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

štěně do tahu

Výcvik a sporty

Jak jsme začínali s canicrossem


Mám dvě lapinkoiry. Starší Tonksík tahá od svých cca 13 měsíců. U toho jsme s canicrossem začali tak trochu "z leknutí" a bez velkých příprav - sešla se psí puberta a zhoršená ovladatelnost navolno, do toho pár informací o canicrossu a já neběžec jsem začala zapřahat psa. Je pravda, že na konci svého prvního roku života, před naším prvním vyběhnutím, měl slušnou celkovou kondici, denně jsme odvycházkovali 6-10 kilometrů, o víkendech o dost více, byl zvyklý pohybovat se v terénu, po různých podkladech, courat s námi po horách a po skalách, měl dobrý základ. Navíc u mě jako běžeckého začátečníka rozhodně nehrozilo, že psa nějak tréninkově přetížím.

S druhým pejskem, Artíkem, to už bylo trochu jinak. Už jako štěně jsem si ho pořizovala do tažného sportu. Věděla jsem, že dost volného pohybu po velké zahradě se sourozenci měl už u chovatelky. U nás jsme od začátku chodili na procházky ven, a tak, jak jsem na štěněti viděla, že zvládá, se procházky postupně prodlužovaly - začínali jsme tedy na nějakých pár stech metrech první den, kdy se víceméně seznamoval s vodítkem i s venkovními ruchy, ale postupně vzdálenosti přibývalo. Brzy už nebylo třeba venčit každého psa zvlášť a štěník už zvládal běžné procházky se starším, jen jsme měli trochu pomalejší tempo a starší měl navíc nějaký ten trénink, aby dorovnal aktivity, na které byl zvyklý.
Seznamovali jsme s cizími psy - u nás v okolí jsou vesměs pejsci opečovaní a na neočkovaného tu člověk nenarazí, takže nebylo třeba čekat na úplné dokončení očkování. Pohodový vztah se psy se pak vyplatí při běhání, kdy chceme po pejskovi, aby ostatní psy okolo neřešil.

V tom počátečním období jsem považovala za důležité najít zdravou rovnováhu mezi tím, aby člověk akční štěně nepřetížil fyzickými výkony, na které ještě není stavěné, a aby na druhou stranu mělo dostatek pohybu, podnětů a aktivit.
(Proč se o tom zmiňuji: Na internetu i v rámci lidového podání se lze potkat s doporučením, že štěně má nachodit tolik kilometrů za den, kolik je mu měsíců. To považuju za děsně škodlivý výplod, který platí možná pro miniaturní a trpasličí plemena, ale určitě ne pro psy střední velikosti s pracovní minulostí. Takže zdravý rozum - nepřetížit, ale moc neoprašovat, pohybový aparát se nebude zdravě vyvíjet, když nebude mít dostatek pohybu.)

Z hlediska zdravého vývoje kloubů a kostí je důležité, aby bylo štěně správně živené (z hlediska složení i z hlediska množství - nadváha je nejrizikovější faktor pro kloubní poruchy). Já osobně u psů kombinuju syrovou stravu s kvalitními granulemi (hodně lidí tvrdí, že se to nesmí, ale to je opět jen pověra). Naprosto dobrou službu ovšem udělají dobré granule samotné, bez přídavků. Syrová strava chce u rostoucího organismu trochu informací a zpočátku trochu nějakého toho počítání, aby nic důležitého nechybělo.
Další, co je pro vývoj kostry rizikové, můžou být časté/vyské skoky, nárazy a prudké brždění a otočky (pozor při aportování - s mírou).

Kolem pátého měsíce byl už Artík dobrý parťák na výlety, zatím kratší, kolem 12 km. A tak jako dříve se starším jsme courali po lese, po skalách, po haťových chodníčcích, potoky, písčitými cestami, blátem i sněhem. A po každém větším výletě dostatek regenerace.

Kolem půl roku věku už jsem ho s sebou brala "běhat", tedy já pomalý klus, a potrhlý Artíček na stopovací šňůře (na to, aby se mnou běžel navolno, nebyl spolehlivý). To považuju za další krok v budování nějaké všeobecné kondice. Dbala jsem na to, aby se mi pokud možno spontánně nezapřahal, takže opravdu stopovačka na zemi nebo jen její konec v ruce.

V rámci přípravy na canicross jsme od mala učili stranové povely - ty se nejsnáz učí na normálních procházkách tak, že při každém zatočení na jednu nebo druhou stranu ten povel prostě jen řeknete. Psa nikam netaháte, nečekáte od něj nic... jen on si tím stálým opakováním časem spojí zatočení na určitou stranu s konkrétním slovem,  a pak bude na povel reagovat automaticky.  Někdy může být zábava na louce chodit a zatáčet si doleva doprava s doprovodným povelem, stranovky tím hezky procvičíte. Dobré je naučit zastavovací povel - sice lapinku si v klidu ubrzdíte i fyzicky, ale v různých nečekaných situacích je super, pokud pes ví, že má přestat rvát dopředu.

První seznámení s tažným postrojem měl Artík v necelých sedmi měsících. Ovšem pozor, na to, aby pes skutečně tahal, je tohle neúměrně brzo. Šlo jen o profesionálně vedený trénink hlavičky mladých pejsků tak, aby pochopili, co se od nich na postroji bude žádat a že nemají řešit další pejsky kolem. Takový trénink ale nesmí dělat amatér a mohl by nadělat hodně škody. Takže doporučuji nikam nespěchat a pokud nemáte po ruce velmi  zkušeného a rozumného trenéra, nechat si trénink zapřahání v naprostém klidu až ke konci prvního roku života, nebo až po tom prvním roce.

Jak je to vlastně s fyzickou zátěží v tom druhém půlroce věku? - Internet je k prasknutí přecpaný různými obrázky toho, jak psům kosti dorůstají a klouby se vyvíjejí až do věku roku a půl či ještě déle, a jejich autoři většinou argumentují, že kvůli tomu pes žádnou fyzickou zátěž nesmí mít. To je ale zkreslené tvrzení. Psa ve vývinu nesmíme přetížit, ale tak jako je sport zdravý pro děti, je zdravý i pro rostoucí psy a napomáhá zdravému vývoji.
Takže druhý půlrok: protahovali jsme běhy navolno. Protahovali jsme výlety a bez rozpaků přiznám, že vzhledem k vodítkové kázni našeho drobečka prostě výlety probíhaly sice v kroku, ale se sedákem, odpruženým vodítkem a krátkým postrojem, v mírném tahu.  (Mírný tah v kroku je mimochodem považován za jeden z velmi bezpečných a vhodných způsobů, jak psa nasvalit. Za další takový způsob je považováno plavání.)

Ve tři čtvrtě roce věku jsem si jen tak zkusmo na postroji a pružné šňůře Artíka párkrát ve dvojici s Tonksem odstartovala do běhu, pár desítek metrů, zastavit, vychválit až do nebes, několikrát zopakovat a jít domů. Stejně jako kdysi Tonks, ani Artík neměl problém pochopit, co se od něj v tahu žádá.
Cca od desátého měsíce jsme tedy začali s kratičkými úseky v tahu. Řádově 100-150 metrů, kousek chůze, znovu úsek, vychodit a jít domů. V téhle fázi zatím jde spíš o zafixování toho, co má dělat - jak se startuje, že žádoucí je silný tah vpřed a rychlý běh. Končí se velmi brzo, když je pejsek v nejlepším, aby se udržela motivace. Když jsme začínali tyhle úseky prodlužovat a spojovat, využívali jsme často běhu s dalšími pejsky, druhý pes je opravdu velká motivace soustředit se jen na běh.

V nácviku se někdy používají řetězy, ty jsou za jednu tažnou šňůru přidělané k postroji psa, druhou šňůrou jste se psem spojení vy a pomáháte korigovat, aby řetězy netáhly zadek dolů. Pokud jde o tah řetězů, ten může pomoct pochopit váhavějším pejskům, že opřít se do tahu je v pořádku. Samotný silový trénink se zařazuje až později a začíná se jen minimální vahou - u lapinky třeba kilo a půl, a postupně se přidává. Zpočátku může stačit tah v kroku. Sílu jako takovou ale trénuju u psů až cca po tom roce.

Podle závodních řádů je roční pes dost starý k účasti na canicrossových závodech. V řádech se počítá především s profíky, kteří si psy připravují už před koncem prvního roku. Podle mého názoru není úplně moc kam pospíchat, takže začít na konci prvního roku nebo klidně až v roce je úplně v pořádku. Důležité je zvyšovat zátěž opravdu pomaličku. Od několika krátkých úseků přes jejich spojování... začátečnické závodní trasy mohou být třeba jen dva kilometry, ale je fajn si pejska vychovat tak, aby opravdu celé ty dva kilometry makal. Až zvládne tohle, zase o kousek protáhnout. V tuhle chvíli jsme s Artíkem, kterému ještě nebyly dva roky, na cca 4 kilometrech v zápřahu v plném tempu a budeme dál prodlužovat (kolem 4 -6 km jsou závodní sprintové trati), při pomalém běhu navolno máme zatím strop kolem dvaceti.

Co mi přijde důležité:

Psa na fyzickou zátěž připravovat postupně, nezanedbat ty normální věci jako je poslušnost, vzájemný vztah, budování důvěry. I sebedůvěry psa, protože běžet první a vybírat cestu (byť na základě povelů) nějakou sebedůvěru vyžaduje.

Vybrat kvalitní vybavení. Lidi si někdy myslí, že když budou s pejskem pobíhat jen pro radost, tak je jedno, jaký mu pořídí postroj. Jenže pes věci nedělá jenom jako, a špatným postrojem si může tah či dokonce běh jako takový znechutit, či dokonce si způsobit nějaké blokády a potíže. No a pokud se do toho pes opře, tak vašim zádům taky nebude jedno, jaký používáte sedák (doporučuji se spodním tahem - za zadek - protože ty, co tahají spíše za bedra, budou ubližovat vaší páteři).

S Tonksíkem jsem měla pocit, že pejsek je vždycky na tom fyzicky líp než já, vždy má víc sil a vždy je schopen vyvinout větší rychlost. Dneska ani tohle nepovažuju za absolutní a snažím se sledovat známky únavy (u psů v běhu často jako první přijde únava hlavy - jak si začne plést pravou a levou stranu, je třeba zpozornět).

Na rozdíl od lidí psi běhají z větší části na tuky, mají jiný metabolismus než my. Na kratičké trase se to tolik neprojeví, ale pokud běžím dlouhý běh a podělím se se psem o tatranku, může unavenému pejskovi prudce stoupnout energie a během deseti minut zase stejně prudce zvadnout. Pokud mu místo tatranky dám pár nesolených škvarků, přidám mu síly celkem nadlouho.

Teplo: my lidi většinou máme při běhu potíž s tím, že nemůžeme svůj výkon utepat a udýchat. Psi při vysokém a nějakou dobu trvajícím výkonu mají jinou potíž, a to je, vzhledem k obrovské svalové výkonnosti, přehřátí. Na rozdíl od nás psi mají velmi špatně fungující termoregulaci, pokud jde o horko, a můžou se dostat docela snadno do zdraví ohrožujících stavů. Takže za ně na to musíme myslet my. Pes by měl jít k výkonu dobře napitý, delší běhy si plánuju kolem vodních zdrojů nebo mám s sebou vodu pro psa. Při nízkých teplotách jsou lapiny v pohodě, mráz je kámoš. Problém ale může nastat v teplé části roku. Mám dobrou zkušenost s chlazením vodou, ne ovšem tak, že bych na psa vodu vylila, ale postavím si ho do vody a hodně mu namočím bříško, packy, slabiny. Pak je schopen zvládnout běh i v méně komfortním počasí. Dobré je brát v potaz, že 20 stupňů uprostřed léta, u psa s vylínaným letním kožíškem, je něco úplně jiného než náhlé oteplení na 20 stupňů v půlce dubna, u psa v zimní srsti, který se ještě na teplo nestačil adaptovat.

Možná tak - hrubé shrnutí, v kterém jsem určitě zapomněla aspoň polovinu důležitých věcí.






 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky