Pracanti, aneb ještě není vše ztraceno - lapinkoira

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Pracanti, aneb ještě není vše ztraceno

Pracanti, aneb ještě není vše ztraceno
Lapinkoira – Pravá ruka sobích pastýřů


Ač se to nemusí na první pohled zdát, tento středně velký pes s  bohatou srstí vykonával po stovky let práci ovčáckého psa, nejčastěji u stád sobů. Fakt, který jistě zahřeje na srdci mnoho zapálených kynologů je ten, že vznešená lapinkoira se ve své domovině stále používá jako nepostradatelný ovčák.
Lapinkora je špicovité plemeno z Finska, jehož kořeny náleží kulturního regionu Laponsko, konkrétně tedy severní Skandinávii a poloostrovu Kola. Jedná se o věrného pomocníka Sámů, u nás známých pod názvem Laponci. Sámové jsou domorodí obyvatelé ugrofinského národu. Ve světě jsou nejznámější díky svému polokočovnému chovu sobů, kteří byli po staletí hlavním zdrojem jejich obživy. Právě zde přichází na scénu lapinkoira, jak ji známe dnes, ale i její předci, kteří byli pro sámské pastevce neodmyslitelnou a velmi důležitou součástí. Kromě pasení stád byly lapinkoiry využívány také k  hlídání majetku, jako tažní psi k  tahání různých nákladů ale také jako společníci pro ženy a děti. Sámové si svých psů vždy velmi vážili, a to převážně pro jejich pracovitost, poslušnost, přátelskou povahu a taktéž zejména pro jejich všestrannost.
V  minulosti Sámové používali dva typy ovčáckých psů.  První typ psa, s  kratší srstí a delším tělem byl využíván jako ryzí ovčák. Byl to běžec,
který byl schopný uběhnout velmi dlouhé vzdálenosti a měl ohromnou výdrž. Nedělalo mu tedy problém sbírat sobí jedince zpět ke stádu i několik dní v  kuse. Dnes tyto psy známe pod názvem lapinporokoira, plemeno uznané FCI 5. Druhým typem byli psi s  delší srstí a více čtvercovým rámcem těla a s  ocasem neseným na zádech. Tito psi nebyli úplně stavěni na běh na dlouhé vzdálenosti. Častěji se využívali jako společníci, dětské chůvy, tažní psi, hlídači majetku a také k  pasení, ale spíše sobů, kteří byli poblíž domova. Dnes tyto psy známe pod označením lapinkoira (taktéž uznaná FCI 5). Toto severské plemeno je velmi dobře uzpůsobeno k  práci v  chladném klimatu. Příroda jej vybavila velmi bohatou srstí a to i na končetinách, která jej chrání před mrazem, sněhem, studeným větrem a dalšímu extrémnímu počasí.
Co se týče samotného pasení lapinkoiry, styl každého pastýře se liší podle regionů, kde ovčáci žijí. Lapinkoiry u shánění stáda velmi rády štěkají. V  dnešní době tato práce vypadá tak, že pastýř přijede ke stádu na zimním skútru spolu se psem a ten poté shání soby. Bohužel, u mnoha Sámů skútr plně nahradil funkci psa, čímž byla lapinkoira i lapinporokoira ohroženy na své existenci.
 Kromě sobů lapinkoirám samozřejmě nedělá problém pást i jiná zvířata, jako jsou např. ovce či dokonce krávy. Tradičnímu pasení sobů se nevěnují pouze Sámové, ale i nadšenci tohoto plemene, kteří si přejí zachování této starobylé a neobvyklé tradice. Dokonce byla pro tyto účely založena i facebooková skupina, jež seskupuje majitele pasoucích lapinkoir. V  dnešní době je tedy lapinkoira stále využívána ke svému původnímu účelu, nicméně, s  nástupem moderních technologií a s  postupem doby již není možné najít lapinkoiru, která dělá komplexní práci, jako kdysi její předci.

Zdroj: Pes přítel člověka 1/2020
Autor: Sabina Kučerová
Fotografie:
Per Ola Wahlquist

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky